Stěhování národů

Zapomněla jsem to sem napsat. STĚHUJI SE!
MŮJ NYNĚJŠÍ BLOG NALEZNETE ZDE:
http://WWW.LILLIAN.XF.CZ

Divadlo krutosti

Bylo překrásné letní ráno, jedno z těch, které budí v lidech pocit štěstí ze života. Ten muž by byl pravděpodobně taky šťastnější, kdyby byl živý. Jenže on byl, abychom řekli pravdu, mrtvý. Bylo by těžké být mrtvější bez speciaálního výcviku.
"Tak co tady máme," prohlásil seržant Tračník (ankh-morporská městská stráž, Noční hlídka) a nahlédl do svého zápisníku. "Prozatím tedy máme zjištěnou příčinu smrti, a to jako: a) ubit přinejmenším jedním tupým předmětem, b) uškrcen věncem vuřtů a c) napaden alespoň dvěma zvířaty s velmi ostrými zuby. Co uděláme teď, Noby?"
"Zatkneme podezřelého, seržo,! prohlísil desátník Nóblhóch a předpisově zasalutoval.
"Podezřelého, Noby?"
"Jeho," strčil Noby nohou do mrtvoly. "Když je někdo takhle mrtvej, je vždycky podezřelej. A taky pil. Zabásnem ho za to, že je mrtvej a dělá pohoršení na veřejnosti."
Tračník se poškrabal na hlavě. Zatčení mrtvoly pochopitelně nabízelo určitou cestu, ale...
"Řekl bych," prohlásil nakonec pomalu, "že tohle si bude chtít probrat kapitán Elánius sám. Bude nejlíp, když ho odneseš na strážnici, Noby"
"A můžem si uvařit ty buřty, seržo?" zajímal se desátník Nóblhóch.

Ha, opsala jsem vám začátek Terryho povídky - Divadlo krutosti ze stejnojmenné knížky, která je souborem jeho povídek. Musela jsem si přečíst něco na odreagování, ta knížka, co ji teď čtu, je malounko hutnější, takže to chce oddech...
Mám na počítači konečeně Corel 11. Byla tu nahraná X3 (něco jako 13) a ta byla celkem k ničemu, i když jsem te´d konečně přišla na to, jak bych tady s ní mohla zacházet. Konec konců, není zas tak špatná, některé věci má oproti jedenáctce mnohem dál. Ale i tak, fungují obě, takže to je tak nejlepší.
Včera jsme zase jezdily na kole. Vyjely jsme do Rovenska, jediná cesta, která odsud vede z kopce... To bylo pět kilásku na začátek, pak další kiláček do kopce ke zvonici, zase z kopce a naonec opět do kopce na náměstí. Tam jsem odbočily doleva na Lomnici, ta byla vzdálená jedenáct kilometrů, ale tam jsme nedojely. Cesta volně stoupala vzhůru, silnice byla nerovná, ale ujet se to krásně dalo... A po rovince to bylo báječné... Nakonec jsme jely pořád z kopce přes Kořenov a skončily dole u krav, kde jsme se napojily na cestu, kterou jsme jely do Rovenska. Vrátily jsme se zpátky, ale ještě odbočily k rybníku, kde jsme si původně chtěly chvíli zůstat, jenže se tam koupaly nějací domorodci. Tak jsme to vzaly zpátky přes jahodárnu a dojely ke kapličce. Tam jsme se otočily a skončily doma. No, kilásků to pár bylo...:))

Motýlí louka

Tak se mi včerejší den pokazil. No, byla jsem na Štěpánce, což je taková rozhledna. Pak jsme si šli sednout na Hvězdu, taková "restaurace". Hráli tam Blaník. Hm, jedna malá náhoda, která pomohla té větší, tedy, že tam hovořili o srazu a dokonce se telefonicky spojili se Smolíkem. Hm. To jsem se stěžovala, že mě náhody opouštějí, ba ne, to je jen mýlka. Nedovedete si představit, jak strašně moc mě to mrzí!! Já jsem všechno zajistila, všechno jsem dohodla, na vše se zeptala, dozvěděla se veškeré informace, chytala i vlakové spoje, ale nakonec to takhle krásně padne. Mrezelo by mě to, i kdybych se o to nijak nestarala, ale teď je to o to horší. Béééééé!!
Večer jsem se aspoň byla s mamkou projet na kole k rybníku a dál do nějaké přilehlé vesničky. Český ráj je opravdu kouzelný. Když se blíží večer, svítí sluníčko, ale už tak víš červeněji, krajina dostane lehce naoranžovělý nádech. K tomu ty krásné kopečky, na kterých se pasou ovečky a kravičky, pole, obilí. Všude je ticho, nikde nic nerámusí. A pak ty chaloupky, domečky zasazené do luk a polí. Je to fakt nádhera. Nikdy jsem Český ráj z tohoto pohledu ještě neviděla. Tady se zastavil čas.
Začala jsem znovu kreslit. Ani nevíte, že jsem přestala, co? Na horách jsem dodělala jeden obrázek a pak už se k dalšímu nedostala. Nešlo mi to. Kreslím portrét, který stejně nedodělám, zkouším ho už poněkolikáté, pořád mi tam nic nesedělo, teď to není o nic lepší. Náčrt by byl, tak snad ho dokreslím, ale budu nejdřív muset něco udělat s pravým okem (z mého pohledu levým), není normální...
Jo, proč motýlí louka? To jsem zapomněla říct, jak jsem byla na té Štěpánce, poletovala tam halda motýlů. Tak jsem zase fotila. V jednu chvíli mi tam bylo i dobře, ale pak jsem zase spadla do reality. Jak já tyhle šoky nenávidím!

Náhoda, nehoda... Naděje

Zas blouzním o nadějích. Tak, dneska jsem měla jet ke Kolínu. Když říkám "měla", tak to logicky asi nevyšlo. A zase za to může osoba, kterou bych nejradši zabila. Včera jsem k tomu neměla zovna nejdál, to vám povím. Všechno zkazí. A všechno jen před. Zbývá tu naděje, že se aspoň podívám do hor, jenže on by nejradši ležel na lehátku. Je to ta největší svině, jakou jsem kdy potkala. Už ho nechci mít nikdy na očích, už nechci, aby tady žil!
Včera v noci jsem dopsala první den v Tatrách. Prakticky se v něm nic nedělo, byla to jenom cesta a nic jiného, ale stejně jsem ji protáhla do čtyř stránek. Nedovedu si představit, jak bude dlouhá třeba sobota.
Moc by mě zajímalo, proč lidé tak touží znát svoji budoucnost. Znát, co se stane zítra, že usnu a už nikdy nevstanu. Vždyť k čemu to je? Všichni se ženou moc dopředu, starají se o budoucnost a mezitím si v pořádku nedokážu vést přítomnost. Ta jim utíká mezi prsty, oni se ocitají v tom, co je tak nadchlo, tedy v budoucnosti, jenže ta už není tak dokonalá, protože se záhy mění v přítomnost. Představte si psa přivázaného ke stromu, jak mu někdo na vzdálenost, kterou on nemůže překročit, nabízí buřta. Pes slintá, skotačí a pokouší se urvat, jenže na buřta nedosáhne. Tak v něčem takovém žijí lidé. Dychtivě se snaží dosáhnout na něco, co je příliš daleko. A nic z toho pak nemají. Uspěchaná doba...
Včera jsme s mamkou po incidentu s otcem jely na kolo. Do úžasného kopce, který jsem dokonce vyšlápla na jeden zátah. Mám ze sebe radost, zase se vracím tam, kde jsem byla před lety, i když nesmím to přehánět, protože břicho se mi zase dost prudce ozvalo. Stejně skončím i přes veškeré snažení jako pošuk.
A pak jsme šly fotit západ. V obilí. Hm, na našem malém kopečku (jiném) nad barákem. Je tam krásně. Jako před rokem. To místo zbožňuji.

Rozjímání nad jitrocelem

Potvrzuje se jedno pravidlo: Sny jsou tu od toho, aby se neplnily.
Dneska odpoledne jsem šla s mamkou ven, do lesa, na louku, ke koním, ke kravám. Prostě si představte takové to spokojené venkovské žití. V lese jsem měla děsnou chuť utéct. Úplně pryč, co nejdál, aby mě nikdo nenašel. Šílený pocit. Chtěla jsem jakoby dokázat, že nejsem normální, že nemůžu takhle žít, že jsem blázen! Pořád mě napadají takovéhle šílenosti, plány, co bych mohla udělat, abych tím ohromila své okolí a to mě konečně začalo brát jako blázna. Asi jsem se fakt zbláznila. Nakonec mi ale z toho pomohl strom, který jsem si objala. Snad mi dodal energii a sílu. Houby jsem já nenašla žádné, mamka měla plnou tašku. Prvně jsem se i snažila, ale nemohla jsem se rozkoukat, takže jsem si radši fotila a plánovala, co udělám se svými stránkami. Mám teď hromady nových fotek, třeba bych si z nich mohla udělat nový design. Ale to bych musela mít svůj počítač, protože tenhle tak stašně mrší barvy, že se to nedá! Myslela jsem, že bude naopak lepší, ale houby, Corel je tu úplně podělanej.
Nakonec jsem zakotvila na louce, sedla si a pozorovala osiku, jak se klepe. Sluníčko příjemně hřálo, já si ve své teď již oblíbené mikině docela lebedila. A pak jsem šla trhat mlíčí a jitrocel. Mlíčí jsem si i ochutnala, byla jsem zvědavá, proč to Smilímu tak chutná. A nebylo to věru špatné!:D Natrhala jsem toho dvě tašky, z jitrocelu udělám sirup, nebo ho usuším na čaj proti kašli. A mlíčí, to ještě nevím, na co použiju, něco jsem ale už dala Smilínkovi, ale Malá Šedá Eminence (tak mu říká mamka) nesežere tašku pampelišek!:D Asi se o tohle začnu zajímat a budu chodit na bylinky.
Nebýt Cissy, Andy, mamky a Š., tak bych tu už nebyla.

Naděje

Jak jsem slíbila, trošku to tu oživím fotkami z Tater. Kdyby jste jich chtěli vidět víc, tak zavítejte na moje stránky: http://www.bila-lilie.wz.cz/.
Naděje se nadobro vytratila. Jak to tak vypadá, tak už všechno zmizelo, všechno se samo od sebe zahrabalo do kytek. Samo od sebe, jak hloupé. Nikam se nejede. Znechutilo se mi to tak, až jsem sama od toho ustoupila. Achjo, takže zůstane jen u mailů, které píšu jenom já. Bez odezvy.
Včera jsem měla večer překrásnou opilou náladu, a to jsem byla úplně střízlivá. Způsobila to Andy, s kterou jsme nakonec rozebíraly lítající sekáčky na maso. Byla jsem nešťastná, ale smála jsem se. Bylo to krásné, kupodivu. Teď se odeberu do svého děsivého nitra:) A začnu zase psát. Jestli dopíšu tu hrůzu, to nevím, mám ji pořád na flashdisku, zatím jsem ji nesmazala, protože je to už tak dlouhé, že bych to nedokázala. Tolik času zase zahodit nechci. Několik hodin mi přijde jako obrovské množství, zatímco pro někoho je celý život jen peříčku, které s sebou vezme vánek a vy se ani nepokoušíte jej chytit. Někdy se to ještě dá udělat, můžete běžet za svým životem, ale leckdy doběhnete na konec skály a pod vámi je několik set metrů hluboká propast. Dole se vlny tříští o ostré útesy a čekají, až po nich začne stékat vaše krev. Včera bych nebyla schopná něco takového napsat, ani pochopit. To je také důvod, proč jsem se v příspěvku od Andy topila. Teď to snad už aspoň trochu pochopím. Doufám. Já vždycky doufám.

Nikdy si nic neplánujte dopředu. Vězte, že jen údalosti, které se k vám přiblíží náhodou, stojí za to. Tamty ostatní buď nestojí ankonec ani za to těšení, nebo jednoduše nevyjdou. Vězte zkušenýmu, já mám tohle zažitý.
Dnes časně ráno, když jsem nahrávala aktuálku na net, jsem začala číst Ivanhoe. Mám ho už doma delší dobu, měla jsem na něj děsnou chuť, ale jak to tak vypadá, číst to nebudu. Možná za to může fakt, že jsem u toho usínala, nebo mě ty zdlouhavé popisy oblečení jednoho člověka přes tři stránky nebavily. Nemám nic proti starému jazyku, naopak, ale tohle se prostě číst nedá, zvlášť, když vám už pak klimbá ve čtyři hodiny ráno hlava a neustále vám spadává ftp. Ale fakt jsem se na to těšila. Škoda, možná tomu někdy přijdu na chuť, v mém nynějším rozpoložení by číst něco takového bylo nanic.
Na Slovensku jsem navštívila jednu nádhernou knihu. Chodíme tam pokaždé, je to takový krásný malý obchůdek s příjemnou majitelkou, která má knihy doopravdy ráda. Předloni jsme se s ní bavili o té vichřici, která se v Tatrách prohnala a zanechala za sebou tu děsnou spoušť. My jsme to viděli, jak to tam vypadalo těsně po ní, bylo to fakt hrozné! Předloni tam prý ještě nic nebylo, nic nerostlo, ale letos se tam nějakou náhodou vyseměnila zvláštní rostlinka. Překrásně kvete, kilometry půdy jsou jí zbarevené do nachova. Když se nebe zatáhne a je mlha, úplně svítí, ale když svítí slunce, ona ustoupí do pozadí a chová se "normálně". Kdoví, kde se tam vzala...

Už mám u sebe zase Smilínka. Včera jsem si pro něj byla u Cissy, předávala mi ho její babička. Blázen, ve dne běhal na kolotoči a v noci na mě tak přihlouple čuměl. Teď spí pod kolotočem... Trouba to je...:))
Já chci pryč. Nebudu tady. Skotsko, už zase mě to chytá. I když teď by to mohlo být klidně i Slovensko, hlavně ne Čechy. Začínám je víc a víc nenávidět. Své rodné město, všechny lidi v něm. Všechny Čecháčky. Skoro všechny, no. Slováci jsou jiní, i když pořád taky lidi. Ale rozhodně jsou mnohem srdečnější a mají lepší vztah k přírodě, oni si ji sami neničí. No, vlastně, i když... Když jsem jeli na Slovensko, projížděli jsme kolem rozestavěné dálnice. To vám bylo odporný! Holt se nějakej chytrej rozhodl, že to všechno zničí. Já bych chtěla žít na úplné samotě, bez televize, bez telefonu, bez počítače (!), bez elektřiny... a hlavně bez lidí. Na jednu stranu si stěžuju, kterak jsem sama a přitom o žádnou společnost nestojím. Já už nevím, co jsem. Včera, jak mi Andy řekla, že mám děsivý vnitřní svět, se začínám sama sebe bát!:D Ale fakt!:D Ale mě se nikdo nebojí, to není fér...

Z deníku vysokotatranského turisty

A jsem zase tady. Nechtělo se mi jet na Slovensko, ale tisíckrát víc se mi pak nechtělo domů. Přemýšlela, co všechno bych vám napsala, konečně to ale asi podstatně zkrátím, některé věci se prostě vás netýkají, nezlobte se:) Jak se znám, tak naťukávat asi budu, ale s tím nic nenadělám, vy to stejně nepochopíte:) Tím nechci podceňovat vaši inteligenci, ale to se pochopit nedá! Takže... jdeme na to...
Cesta byla úmorná. V Žilině, Martinovi a Ružomberoku jsme dlouho stáli, ucpané silnice a kolem nich poskakující policajtíčci. Jeli jsem do stejného hotelu jako předtím, dokonce jsme čirou náhodou dostali i stejný pokoj. Lidi, já vám tak nesnáším luxus, příště jedu do chatky a možná dokonce i pod stan, jen né do hotelu! Fuj! Ze začátku jsem tam nadávala na nafoukané Čecháčky, na babu, kterou jsem měla pořád za zadkem, ať jsem se vrtla kamkoli, na jednoho vejtahu od vedlejšího stolu, na ženskou, co mi pořád čuměla do pusy, když jsem jedla. Pak ale hotel okupovali Američani (no fakt!) a NĚMCI!! Ježíííš, samej Němec, já je pak už česky a slovensky posílala do temných končin, proklínala je! To bylo děsný!!
První den nám pršelo, ale i tak jsme zajeli na krásné Štrbské pleso a obešli si ho. Mám odtamtud docela hezké fotečky, někdy je sem přidám... možná, ale na stránkách budou určitě... Jasně zelená vysoká tráva, tmavě šedá hladina s bílými odlesky, černý pruh lesa a zamračené nebe, vypadá to fakt zajímavě... Pak se ještě na hladinu snesla mlha a lítala po vodě jako blázen, z toho jsou taky zajímavé fotky.
Další den byl takový nijaký, ze začátku pršelo, ale pak přijelo sluníčko... Doslova. Škoda, že zase odjelo dřív než my. K tomuto dni bych ale mohla jen podotknout, že mě v něm zase pronásledovala náhoda. Náhoda, která mě straší poslední dva měsíce. A na Slovensku, no to je fakt vrchol. Je normální, že sotva usednu do restaurace v Tatranské Lomnici, začnou hrát Smolíka? Není.
A pak nastala sobota. Nejkrásnější den dovolené a snad celého mého života. Jenže to se vy nedozvíte, proč... Teda kousek vám stejně napíšu, ten je takový obyčejný.
Byl krásný den, nádherný, okouzlující, slunce se probralo ze spánku, hory se odkryly a lanovka nás vyvezla na Skalnaté pleso a pak ještě výš na Lomnické sedlo. Nikdy v životě jsem nezažila tak silný vítr! Ne, opravdu, to bylo něco šíleného, já jsem se musela držet prokřehlýma a zároveň sluncem spálenýma rukama skály a opírat se o ni, aby mě to neodfouklo, ani jsem nemohla v tom vichru dýchat. Ale bylo to nádherné, vydrápali jsme se až na Veľkú Lomnickú vežu (2215 m. n. m.). Bylo to přenádherné, ten pocit, ta nádhera, výhledy! Ke všemu byly štíty pocukrované sněhem, v červenci nám tam totiž sněžilo. Nádhera!
To byla jedna neúplná část. Ta druhá se týkala večera, noci a brzkého nedělního rána. Nic víc. Snad jen, že jsme s mamkou jednoduše utekly do Lomnice a tam málem přenocovaly, kdyby nás nevolal otec. Ale je toho mnohem víc. Budu o tom psát, už jsem si to dala dohromady a hned zasednu k psaní. Jenže na net to nedám, to ani náhodou. Prakticky to nikdo kromě mě číst nebude. Možná ještě mamka a Cissa. Té jsem ale slíbila, že jí to všechno barvitě povyprávím:) A ostatním to zůstane v utajení, což je překrásná představa.
Další den jsem překonala sama sebe. Po svých jsem zdolala svůj první tatranský vrchol. Ostrvu. (Ne, OstrAvu ne!) Ze zástávky jsem vyšla na Popradské pleso a odtud přes šutry a příšernou cestu strmě na Sedlo pod Ostrvou a nakonec i na tu Ostrvu (1984 m. n. m., tuším). Nahoru mě hnala naděje. Jsem totiž pořád pod nadvládou Zaslané pošty. Naděje. Tohle a pak poslední větu poslední kapitoly (ne epilogu) jsem si zapamatovala z celé knížky nejvíc. Jenže Naděje večer odjela pryč. Zmizela a už se zpátky nevrátila. A s ní právě odjelo i sluníčko.
Následující den byl smutný. Nezůstala ve mně špetka radosti, že jsem překonala sama sebe, já byla jednoduše nešťastná. A jsem pořád. Kdybych neposlouchala jednu písničku pořád dokola, asi bych se ani nedostala k napsaní tohoto příspěvku, na který jsem se těšila. Hrozně se toho změnilo, já jsem se změnila. Vím to. Jenže nevím, co s tím mám udělat. Jsem nešťastná. Je to asi dobře, já si nic jiného nezasloužím. Cítím se jako vrah, jako lump. A ačkoliv v anděly věřím, žádný se mi nezjevil.
Další den se jelo domů. Cesta byla ještě delší, ještě únavnější. Museli jsme objíždět celé Slovensko. Normálně cesta trvá tak sedm hodin, jenže teď se protáhla na neskutečných deset a půl hodiny! Aspoň jsem se podívala do dalších slovenských měst a ověřila si, že aspoň v něčem jsem fakt dobrá. Vyznám se v mapě. Nechci, aby to znělo jako samochvála, ale zjistila jsem, že se mnou nemůžete zabloudit!:)) A taky mi zezelenaly oči. Nikdy jsem je neměla tak zelené. Jejich původní barva je hnědá, jenže teď jsou tříbarevné. Podklad zůstal stejný, tedy hnědý. Ta je nejvíc kolem čočky. Dál je pak zelená a okraje mám tmavě modrý. A taky jsem šíleně ztloustla, což nemůžu pochopit. Člověk by čekal, že na horách, když se fakt hejbe, nemůže přibrat, ale jak tak koukám, tak u mě to neplatí. Ztloustla, ale nevyrostla. Já totiž nechci vyrůst, dokonce se zmenšuju. Původně jsem měla 162 cm a teď mám už dlouho 160 cm a krásně mi to vyhovuje. Ale to s tím vším už nesouvisí.
Takžé, vážení, to by bylo něco málo z toho, co jsme vám chtěla říct, zbytek jsem buď zapomněla, nebo zavrhla. Ale můžete se kdyžtak těšit, že to doplním, já si zas určitě na něco vzpomenu...:))

Několik posledních dnů

Nebudete mi to věřit, ale já jsem ten svůj slib, co jsem dala, nesplnila... Teda, jeden z nich rozhodně ne - nic zajímavého tady nerozeberu, já na to prostě nemám čas... Ale to, že dlouho nenapíšu, jsem, myslím, splnila přímo báječně, no ne snad?:)) Když já jsem ze začátku neměla čas, pak zase chuť a nakonec jsem neměla počítač, takže co... Teď už to ale napsat musím, protože ta odmlka by pak byla nesmírně dlouhá. Pro vysvětlenou, já zítra odjíždím na chalupu a pozítří na Slovensko, takže nic nečekejte takový týden, možná i víc... Abych vám ale pravdu řekla, nějak se mi nechce... Zato se nesmírně těším na přespříští sobotu. Ne, radši ne, já se na nic netěším, ono by to pak nevyšlo. Nic jsem neřekla!:))
Událo se toho poměrně mnoho. Já některé maličkosti radši úplně přeskočím, to se sem nehodí a nechce se mi o tom psát, ale rozhodně nesmím zapomenout na středu, kdy jsem se vydala s Cissou na výlet na Zelenou louku... Začalo to vskutku zajímavě, nejdřív nám dle starých jízdních řádů ujel jeden autobus. Ten druhý sice neujel, zato mířil úplně někam jinam a nechtěl po nás prašule, takže jsme si krásně načerno objely celý Trutnov, načež jsme zakotvily na autobusovém nádraží, takřka v polovině plánované trasy. Nemohu zapomenout přidat jedno přirovnání, kdy jsme z Trutnova dálkáčem jeli do Prahy bez přestupování, zatím z jednoho konce Trutnova na druhý jsme musely přestupovat!:D
Na Zelence se toho od doby, co jsme tam byla naposledy, hodně změnilo. Nejdříve jsme uvízly v Takku, kde si Cissa pokoušela vybrat něco na sebe, v čem by přišla na slavnostní rozdávání vysvědčení. Nakonec jsme nekoupily nic. Co mi má paměť slouží, dále jsme zalezly do obchodu s botami, já jsem si jich pár vyzkoušela a málem si vyvrtla kotník, na těch chůdách bych daleko nedošla... (Chůdy, bacha, na něco jsem si vzpomněla, ale to přijde až později... jestli to přijde vůbec.) No a nakonec jsme zakotvily v chovatelských potřebách, kde prodávali i samotná zvířátka. He, dopadlo to tak, že se mi vedle počítače před tiskárnou zabydlel Smilí, křeček. Dneska se ale ještě stěhuje k Cisse, teda doufám. Nestane-li se tak, bude po mně i po křečkovi. Chudák, procestoval pak s námi kus Trutnova, dokonce byl i na pizze, kterou jsme zhltly na náměstí. Cissa při jídle ještě stačila sledovat jakési dlouhovlasé individuum, které jí někoho připomínalo... Víc neřeknu, snad jen maličkost, že to má něco společného se samotným křečkem, avšak on dlouhé háro nenosí... a ani nenosil:))
Ve čtvrtek jsem si byla pro vysvědčení. Sice ne to normální, pouze v ZUŠce... Pro ZÁVĚREČNÉ vysvědčení, abyste věděli!:D A mám samé jednušky!:D Jéhe, jen co se mě někdo zeptá, co jsem měla na vysvědčení, odpovím, že samé. A není to snad pravda? Ptal se mě, na jakém vysvědčení? Neptal, tak co!:D
A v pátek teda přišlo na řadu to pravé vysvěégro (kristepane). Pro mě však ty známky nebyly žádným překvápkem, věděla jsem, co budu mít. A s lítostí musím říct, že mi o matiku uteklo vyznamenání... O jednu jedinou známku! Pitomou, za kterou ani sama pořádně nemůžu... Když mi něco uteče, tak vždycky o kousíček... Navíc teď, když jsem se polepila smůlou... Ale i tak jsem byla oslavovat. S Cissou jsme zamířily do pizzérky. Nejdříve měly plno, tak jsme stepovaly před vchodem a čekaly, až někdo vymajzne, abychom zabraly hnedka volné místo... Daly jsme si stejné jídlo, těstoviny (už nevím, jak se jmenovaly, vím jen, že to byly takové širší dlouhé cancoury bez dírky) se smetanovou omáčkou, bazalkou a houbami. Cissa ty houby měla podezřelé všechny, já jednu nebo dvě... Já jsem se udržela normální, zato ona pak vyváděla jako blázen!:D
Nastává sobota. Odjela jsem k babičce, totálně si rozbila sluchátka a chytala televizní program, v němž měla vystupovat jedna osoba. A taky vystupovala, dokonce mnohem víc, než jsem si myslela. Jak já se nerada dívám na televizi, tak tohle bylo báječné!:D A sem právě patří i chůdy a prazvláštní skoky a vůbec šaškování... Budu radši mnohem víc opatrná, aby se mi to nevymstilo jako minule, ještě teď z toho mám husinu a bojím se, že se to protrhlo. Tak snad ne. To bych pak měla zkažené celé prázdniny. Avšak po tomto pořadu jsem měla nesmírně dobrou náladu, chudák Cissa to odnesla, protože jsem ji bombardovala SMSkami, smála jsem se a bylo mi báječně. Přes noc se to ale rozleženo a já začala být smutná. Já věděla, že budu smutná. Teď, když jsem si to nahrála a chtěla se na to ještě jednou juknout, jsem to musela nakonec vypnout. Pche. Ale jestli se tady staví Cissa pro Smilína, tak jí to pustím, ona to neviděla a myslím si, že se jí to bude moooc líbit... A buď se začne těšit na začátek srpna, nebo se ho začne bát... To ještě nevím, podle toho, jak moc má ráda své znamení. Jsem si totiž téměř jistá, že je totožné... Neměla jsem ho ráda, ale teď se kolem mě nějak moc motá a něčím zvláštním mě přitahuje. Nikdo není takový blázen střelený... Žádné jiné znamení... Tak uvidíme... Chtěla jsem to včera zjistit, už jsem tomu byla nesmírně blizoučko! Ale knížka, na kterou jsem sázela, zklamala. Byli tam všichni, ale ta správná osoba ne. Bohužel. Tak mě ale tak napadá, že by se toho v ní dalo najít mnohem víc. Dívala jsem se v té krátké chvíli, která mi byla vyhraněna, na dvě osoby. Ani jednu jsem nenašla. Až se k té bichli příště dostanu, prohledám ji. Bude tam plno lidí, o kterých bych si chtěla něco zjistit. Tak uvidíme... Avšak k tomu, co jsem chtěla najít, se dostanu, to vám slibuju! A já už vím jak, akorát to bude mnohem složitější a delší cesta. A taky nemusí vůbec vyjít, pořád tady straší ten osudný e-mail. Všechno je komplikované. Kdyby nebylo, nesouviselo by to se mnou.

Prázdniny za dveřmi

Ve škole je nudáááá... To byste nevěřili, jak mě tam to nicnedělání nebaví... Když jsem tam dneska seděla, bylo mi líto, že nemůžu třeba kreslit. Když jsem přišla domů, tak jsem zase nemohla dělat absolutně nic, protože jsem se na nic nemohla soustředit, na nic jsem neměla chuť. Ani ta Zaslaná pošta mě nebavila, to tam zrovna byl Vetinari. Náhodou to je fakt dost dobrá postava:))
Byla jsem ve výtvarce pro svoji drahou absolventskou práci. Původně jsem se teda chtěla hlavně zastavit pro vysvědčení, ale to se nakonec bude rozdávat až ve čtvrtek, což mě přímo šíleně štve! Mezi třetí a pátou hodinou, to jako mám být zase tak dlouho ve městě?? Já chci domůůů... Pak si o prázdninách svého domova moc neužiju... Ani nevím, čeho si teda nakonec užiju nejvíc, jak to tak vypadá, neklapne mi vůbec nic. Pak mi někdo mluvte něco o štěstí. Zjistila jsem, že nikdo kolem mě to štěstí nemá. Tak kdo tady nosí smůlu, no kdopak?? Těééééžká odpověď...
Chci do Prahy! Nenávidím ji, ale děsně do ní chci jet! Achjo, bééééééé!!:'( Já bych toho chtěla...
O víkendu jsem nakreslila docela slušný počet obrázků. Mezi nimi je i jeden nový portrét, jeden větší pokus o ztvárnění postavy uhlem (absolutní propadák) a Monetova Dáma se slunečníkem v mém podání. Musím vám říct, že olej se akrylem nahradit nedá. Ani trochu!! Stejnak se do toho oleje taky pustím, láká mě to... Ale neumím malovat, to je jeden velký problém. A ani kreslit, i když to o něco lépe, když bych si směla troufnout trochu se pochválit. Fuj. Nesnáším to. Ble. Stejně jako nesnáším sebe a své výtvory.
Je to zvláštní, ale dneska mě napadlo tolik zajímavých výroků, že jsem je až všechny zapomněla. Jediné, co mi uvízlo v hlavě, je, že ten "nejlepší" mě napadl v momentě, co jsem odemykala dveře. Prazvláštní...

Zase se k tomu vracím, ale stejnak budou tyhle prázdniny ty nejhorší... A to mě ani nebude vadit ta němčina, na kterou v září jdu. Abych pravdu řekla, francouzština je sice hezká, ale mně by byla k ničemu. Němčinu budu potřebovat mnohem víc. Nelituju toho. Až pojedu do Alp, a to já pojedu;), tak se tam aspoň trochu domluvím... Jako malá jsem se podle mamčiny staré učebnice německy trochu učila. Pamatuju se, že tam byl obrázek dětiček, co se držely v kruhu za ruku a k tomu bylo povídání, že Anna je větší než Tom apod. K toho mi zůstalo v hlavě jenom slovo "kleine"... A to díky Malé noční hudbě (Eine kleine nacht music - nebo jak, to píšu z hlavy).
Mějte se hezky, neřekla jsem vám vše, co jsem chtěla, neukázala vše, co mám, ale tak snad zase příště. Já když si sednu ke psaní článku, tak najednou nevím, co bych napsala, ačkoliv několik hodin předtím mě v kuse provázely myšlenky přeplněné různými tématy, o kterých bych se mohla rozepsat... A jéje, já vám slíbím, že v příštím příspěvku budu psát na nějaké téma... No, to ode mě dlouho nic neuvidíte:D

Zavraždím náhody!

Ale už jich začínám mít teda jako fakt dost!!
Je sobota, krásný toť den... Akorát se tak hodí pro Hasičský bál... Celý den tady je rachot, řvou tady, mlátěj a teď si ještě budou až do rána vyhrávat! Nějaká pošahaná vesnická kapela se "zpěvákem", co nikdy nezazpíval ani Kočka leze dírou, aby při tom nespadl z okna, tady bue hyzdit písničky! Tedáá, ne že by mi to u Chinaski, které nenávidím, vadilo, myslela jsem si, že už ani víc zkazit nejdou, ale pžezpívávat Smolíka do takového hnusného skřehotu, no to je teda dost i na mě! A samozřejmě, vyjdu si ven, abych si poseděla s knížkou na studni domnívaje se, že bude ticho... Sotva usednu, buch, už to zase mlátí! Já se modlím, aby hlavně nehráli Smolíka, hlavně ne jeho, ale néé, hned další písnička je od něj... No to je fakt vrchol! Teď jsem vevnitř, sedím u počítače, chytám svůj žaludek a poslouchám Blaník... Přesněji řečeno Smolíka... Ehm, co myslíte, je tohle už normální?? Ke všemu se tady prohánějí motorky a jezdí tu lahvově zelená škodovka, já se asi půjdu oběsit, to se mi snad jenom zdá!!! Já se prostě nesmím nikam hnout... Jeden naschvál za druhým... Už měsíc, víc jak měsíc! Tohle mě přivede jednou do blázince, ach pomoc, já nechci!!

Btw, těch časů, co mi to tu píše, si nevšímejte, teď je ve skutečnosti 22:10...

Zase zpátky

A jsem zase tady. Zjistila jsem, že nemůžu vydržet bez blogu. Nejdříve jsem si na něj nemohla zvyknout, nic jsem do něj nepsala, ale teď mám dojem, že mi to strááášlivě chybí... Je mi úplně jedno, jestli to čte, hlavní je, že to můžu napsat. No a jelikož jsem svůj starý blog smazala, založila jsem si nový, který s tamtím nemá vlsatně nic společného, nikdo nepozná, že tohle je jeho pokračovatel. A to je dobře... Už mu odzvonilo...
Za tu dobu, co jsem byla bez blogu, se toho stalo věru hodně. Měla jsem tu čest zúčastnit se školního výletu, který byl dosti zvláštní, pro mě spíš naplněný smůlou. Smůla je nakažlivá. A já blbá. A když se tohle dá dohromady, považte, to je potom tóčo...
Taky jsem se setkala s Andy. Nejdříve to vypadalo, že se snad nesejdem, ale nakonec jsme spolu stály v dešti a bouřce pod mým rozbitým deštníkem, kolem nás tekla krvavá voda vymytá z lesa a my kecaly. Když déšť trochu ustal a dalo se přejít, aniž byste si nabraly do bot celý oceán, přestěhovaly jsme se do Úsvitu, kde jsme vevnitř seděly u zadrobečkovaného dřevěného stolu. A zase kecaly. O všem. Byl to velice zvláštní den. Už jenom tím, že jsem odevzdala svou roční práci v ZUŠce, která se mi chvilku předtím stačila rozmočit v dešti. A taky jsem se po nekonečně dlouhé době dostala do knihovny a vrátila knížky, co u mě strašily několik měsíců. Počítala jsem ovšem s tím, že další si nepůjčím, takže budu mít o tašku míň, ale to jsem se teda parádně slpletla, protože pak jsem jich zpátky nesla ještě víc. A poslední, čím byl tento den výjimečný - dokreslila jsem svůj další portrét. V průběhu kreslení jsem na něj byla naštvaná, vůbec se mi nelíbil. Když jsem ho ale dokreslila, tak se mi trošku zalíbil, ale to trvalo pouze několik málo minut, teď se na něj už nemůžu zase ani podívat. To mi ale nebrání v tom, abych hyzdila další a další tvářičky. Teď mám načato dokonce na dvou stavech (co se pouze portrétů týče). Na jednom se smaží chudinka Andy, je už skoro hotová, ale něco mi na tom nesedí, snad jsem trochu víc zdeformovala tvar hlavy, nebo jako já fakt nevím! A na druhém je je náčrt formátu A3 - bacha, uhlem! Vůbec nevím, co s ním mám dále dělat, uhel já neumím moc ovládat, chtěla jsem zkusit barvy, ale to se zase bojím, protože z toho samotného náčrtu mám vcelku radost, nechci si ho zkazit. Takže fakt nevím. Vzhledem k tomu, že to je na barvy špatný papír, budu muset asi zůstat nasuchu... Panebože, tak teď už fakt vůbec nevím!
Za chvíli končí škola. A já opět nebudu mít ani to pitomé vyznamenání, achjo... O jedno! O jedno mi to zase uteklo! Stejně jako v primě... Sekunda byla asi tak nejlepší, to jsem měla v pololetí jenom čtyři dvojky - a to jsem téměř pořád chyběla. Teď jsem taky chyběla, ještě víc a delší dobu v kuse, ale už jsem to nevytáhla. I když jednička ze zeměpisu mě bude hřát u srdíčka ze všeho nejvíc! Já začínám mít tenhle předmět nějak moc ráda!:))
Prázdniny. No jo, co já o nich budu dělat? Na začátku jedu na Slovensko, pak bych se ráda dostala na jeden sraz;), možná u nás bude Cissa (to bych zase nejradši spláchla Vlaečov;)) a určitě pojedu na letošní Skotské hry na Sychrově. Byla jsem minule, musím být i letos! Snad by mě tam mohli pustit zdarma, když ještě pořád nosím ten jejich modrý pásek "Klub přátel Skotska":D Jinak nevím, asi budu zavřená na chajdě, kde se budu smažit a smažit a smažit... Uvidím, jak na mě bude působit sluníčko, loni jsem nemohla vyjít ven. Snad to letos bude lepší;)
Takže, už bych toho mohla nechat... Moc a moc vás zdraví vaše šťastná Lillian. Nevím, je-li to normální, ale já jsem teď fakt vcelku šťastná, ačkoliv to nějak uvnitř nechápu... Ale nebojte se, to přejde. Vždycky se něco najde, co zkazí náladu...