Náhoda, nehoda... Naděje
Zas blouzním o nadějích. Tak, dneska jsem měla jet ke Kolínu. Když říkám "měla", tak to logicky asi nevyšlo. A zase za to může osoba, kterou bych nejradši zabila. Včera jsem k tomu neměla zovna nejdál, to vám povím. Všechno zkazí. A všechno jen před. Zbývá tu naděje, že se aspoň podívám do hor, jenže on by nejradši ležel na lehátku. Je to ta největší svině, jakou jsem kdy potkala. Už ho nechci mít nikdy na očích, už nechci, aby tady žil!
Včera v noci jsem dopsala první den v Tatrách. Prakticky se v něm nic nedělo, byla to jenom cesta a nic jiného, ale stejně jsem ji protáhla do čtyř stránek. Nedovedu si představit, jak bude dlouhá třeba sobota.
Moc by mě zajímalo, proč lidé tak touží znát svoji budoucnost. Znát, co se stane zítra, že usnu a už nikdy nevstanu. Vždyť k čemu to je? Všichni se ženou moc dopředu, starají se o budoucnost a mezitím si v pořádku nedokážu vést přítomnost. Ta jim utíká mezi prsty, oni se ocitají v tom, co je tak nadchlo, tedy v budoucnosti, jenže ta už není tak dokonalá, protože se záhy mění v přítomnost. Představte si psa přivázaného ke stromu, jak mu někdo na vzdálenost, kterou on nemůže překročit, nabízí buřta. Pes slintá, skotačí a pokouší se urvat, jenže na buřta nedosáhne. Tak v něčem takovém žijí lidé. Dychtivě se snaží dosáhnout na něco, co je příliš daleko. A nic z toho pak nemají. Uspěchaná doba...
Včera jsme s mamkou po incidentu s otcem jely na kolo. Do úžasného kopce, který jsem dokonce vyšlápla na jeden zátah. Mám ze sebe radost, zase se vracím tam, kde jsem byla před lety, i když nesmím to přehánět, protože břicho se mi zase dost prudce ozvalo. Stejně skončím i přes veškeré snažení jako pošuk.
A pak jsme šly fotit západ. V obilí. Hm, na našem malém kopečku (jiném) nad barákem. Je tam krásně. Jako před rokem. To místo zbožňuji.
Včera v noci jsem dopsala první den v Tatrách. Prakticky se v něm nic nedělo, byla to jenom cesta a nic jiného, ale stejně jsem ji protáhla do čtyř stránek. Nedovedu si představit, jak bude dlouhá třeba sobota.
Moc by mě zajímalo, proč lidé tak touží znát svoji budoucnost. Znát, co se stane zítra, že usnu a už nikdy nevstanu. Vždyť k čemu to je? Všichni se ženou moc dopředu, starají se o budoucnost a mezitím si v pořádku nedokážu vést přítomnost. Ta jim utíká mezi prsty, oni se ocitají v tom, co je tak nadchlo, tedy v budoucnosti, jenže ta už není tak dokonalá, protože se záhy mění v přítomnost. Představte si psa přivázaného ke stromu, jak mu někdo na vzdálenost, kterou on nemůže překročit, nabízí buřta. Pes slintá, skotačí a pokouší se urvat, jenže na buřta nedosáhne. Tak v něčem takovém žijí lidé. Dychtivě se snaží dosáhnout na něco, co je příliš daleko. A nic z toho pak nemají. Uspěchaná doba...
Včera jsme s mamkou po incidentu s otcem jely na kolo. Do úžasného kopce, který jsem dokonce vyšlápla na jeden zátah. Mám ze sebe radost, zase se vracím tam, kde jsem byla před lety, i když nesmím to přehánět, protože břicho se mi zase dost prudce ozvalo. Stejně skončím i přes veškeré snažení jako pošuk.
A pak jsme šly fotit západ. V obilí. Hm, na našem malém kopečku (jiném) nad barákem. Je tam krásně. Jako před rokem. To místo zbožňuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat