Naděje

Jak jsem slíbila, trošku to tu oživím fotkami z Tater. Kdyby jste jich chtěli vidět víc, tak zavítejte na moje stránky: http://www.bila-lilie.wz.cz/.
Naděje se nadobro vytratila. Jak to tak vypadá, tak už všechno zmizelo, všechno se samo od sebe zahrabalo do kytek. Samo od sebe, jak hloupé. Nikam se nejede. Znechutilo se mi to tak, až jsem sama od toho ustoupila. Achjo, takže zůstane jen u mailů, které píšu jenom já. Bez odezvy.
Včera jsem měla večer překrásnou opilou náladu, a to jsem byla úplně střízlivá. Způsobila to Andy, s kterou jsme nakonec rozebíraly lítající sekáčky na maso. Byla jsem nešťastná, ale smála jsem se. Bylo to krásné, kupodivu. Teď se odeberu do svého děsivého nitra:) A začnu zase psát. Jestli dopíšu tu hrůzu, to nevím, mám ji pořád na flashdisku, zatím jsem ji nesmazala, protože je to už tak dlouhé, že bych to nedokázala. Tolik času zase zahodit nechci. Několik hodin mi přijde jako obrovské množství, zatímco pro někoho je celý život jen peříčku, které s sebou vezme vánek a vy se ani nepokoušíte jej chytit. Někdy se to ještě dá udělat, můžete běžet za svým životem, ale leckdy doběhnete na konec skály a pod vámi je několik set metrů hluboká propast. Dole se vlny tříští o ostré útesy a čekají, až po nich začne stékat vaše krev. Včera bych nebyla schopná něco takového napsat, ani pochopit. To je také důvod, proč jsem se v příspěvku od Andy topila. Teď to snad už aspoň trochu pochopím. Doufám. Já vždycky doufám.

Nikdy si nic neplánujte dopředu. Vězte, že jen údalosti, které se k vám přiblíží náhodou, stojí za to. Tamty ostatní buď nestojí ankonec ani za to těšení, nebo jednoduše nevyjdou. Vězte zkušenýmu, já mám tohle zažitý.
Dnes časně ráno, když jsem nahrávala aktuálku na net, jsem začala číst Ivanhoe. Mám ho už doma delší dobu, měla jsem na něj děsnou chuť, ale jak to tak vypadá, číst to nebudu. Možná za to může fakt, že jsem u toho usínala, nebo mě ty zdlouhavé popisy oblečení jednoho člověka přes tři stránky nebavily. Nemám nic proti starému jazyku, naopak, ale tohle se prostě číst nedá, zvlášť, když vám už pak klimbá ve čtyři hodiny ráno hlava a neustále vám spadává ftp. Ale fakt jsem se na to těšila. Škoda, možná tomu někdy přijdu na chuť, v mém nynějším rozpoložení by číst něco takového bylo nanic.
Na Slovensku jsem navštívila jednu nádhernou knihu. Chodíme tam pokaždé, je to takový krásný malý obchůdek s příjemnou majitelkou, která má knihy doopravdy ráda. Předloni jsme se s ní bavili o té vichřici, která se v Tatrách prohnala a zanechala za sebou tu děsnou spoušť. My jsme to viděli, jak to tam vypadalo těsně po ní, bylo to fakt hrozné! Předloni tam prý ještě nic nebylo, nic nerostlo, ale letos se tam nějakou náhodou vyseměnila zvláštní rostlinka. Překrásně kvete, kilometry půdy jsou jí zbarevené do nachova. Když se nebe zatáhne a je mlha, úplně svítí, ale když svítí slunce, ona ustoupí do pozadí a chová se "normálně". Kdoví, kde se tam vzala...

Už mám u sebe zase Smilínka. Včera jsem si pro něj byla u Cissy, předávala mi ho její babička. Blázen, ve dne běhal na kolotoči a v noci na mě tak přihlouple čuměl. Teď spí pod kolotočem... Trouba to je...:))
Já chci pryč. Nebudu tady. Skotsko, už zase mě to chytá. I když teď by to mohlo být klidně i Slovensko, hlavně ne Čechy. Začínám je víc a víc nenávidět. Své rodné město, všechny lidi v něm. Všechny Čecháčky. Skoro všechny, no. Slováci jsou jiní, i když pořád taky lidi. Ale rozhodně jsou mnohem srdečnější a mají lepší vztah k přírodě, oni si ji sami neničí. No, vlastně, i když... Když jsem jeli na Slovensko, projížděli jsme kolem rozestavěné dálnice. To vám bylo odporný! Holt se nějakej chytrej rozhodl, že to všechno zničí. Já bych chtěla žít na úplné samotě, bez televize, bez telefonu, bez počítače (!), bez elektřiny... a hlavně bez lidí. Na jednu stranu si stěžuju, kterak jsem sama a přitom o žádnou společnost nestojím. Já už nevím, co jsem. Včera, jak mi Andy řekla, že mám děsivý vnitřní svět, se začínám sama sebe bát!:D Ale fakt!:D Ale mě se nikdo nebojí, to není fér...