Stěhování národů

Zapomněla jsem to sem napsat. STĚHUJI SE!
MŮJ NYNĚJŠÍ BLOG NALEZNETE ZDE:
http://WWW.LILLIAN.XF.CZ

Divadlo krutosti

Bylo překrásné letní ráno, jedno z těch, které budí v lidech pocit štěstí ze života. Ten muž by byl pravděpodobně taky šťastnější, kdyby byl živý. Jenže on byl, abychom řekli pravdu, mrtvý. Bylo by těžké být mrtvější bez speciaálního výcviku.
"Tak co tady máme," prohlásil seržant Tračník (ankh-morporská městská stráž, Noční hlídka) a nahlédl do svého zápisníku. "Prozatím tedy máme zjištěnou příčinu smrti, a to jako: a) ubit přinejmenším jedním tupým předmětem, b) uškrcen věncem vuřtů a c) napaden alespoň dvěma zvířaty s velmi ostrými zuby. Co uděláme teď, Noby?"
"Zatkneme podezřelého, seržo,! prohlísil desátník Nóblhóch a předpisově zasalutoval.
"Podezřelého, Noby?"
"Jeho," strčil Noby nohou do mrtvoly. "Když je někdo takhle mrtvej, je vždycky podezřelej. A taky pil. Zabásnem ho za to, že je mrtvej a dělá pohoršení na veřejnosti."
Tračník se poškrabal na hlavě. Zatčení mrtvoly pochopitelně nabízelo určitou cestu, ale...
"Řekl bych," prohlásil nakonec pomalu, "že tohle si bude chtít probrat kapitán Elánius sám. Bude nejlíp, když ho odneseš na strážnici, Noby"
"A můžem si uvařit ty buřty, seržo?" zajímal se desátník Nóblhóch.

Ha, opsala jsem vám začátek Terryho povídky - Divadlo krutosti ze stejnojmenné knížky, která je souborem jeho povídek. Musela jsem si přečíst něco na odreagování, ta knížka, co ji teď čtu, je malounko hutnější, takže to chce oddech...
Mám na počítači konečeně Corel 11. Byla tu nahraná X3 (něco jako 13) a ta byla celkem k ničemu, i když jsem te´d konečně přišla na to, jak bych tady s ní mohla zacházet. Konec konců, není zas tak špatná, některé věci má oproti jedenáctce mnohem dál. Ale i tak, fungují obě, takže to je tak nejlepší.
Včera jsme zase jezdily na kole. Vyjely jsme do Rovenska, jediná cesta, která odsud vede z kopce... To bylo pět kilásku na začátek, pak další kiláček do kopce ke zvonici, zase z kopce a naonec opět do kopce na náměstí. Tam jsem odbočily doleva na Lomnici, ta byla vzdálená jedenáct kilometrů, ale tam jsme nedojely. Cesta volně stoupala vzhůru, silnice byla nerovná, ale ujet se to krásně dalo... A po rovince to bylo báječné... Nakonec jsme jely pořád z kopce přes Kořenov a skončily dole u krav, kde jsme se napojily na cestu, kterou jsme jely do Rovenska. Vrátily jsme se zpátky, ale ještě odbočily k rybníku, kde jsme si původně chtěly chvíli zůstat, jenže se tam koupaly nějací domorodci. Tak jsme to vzaly zpátky přes jahodárnu a dojely ke kapličce. Tam jsme se otočily a skončily doma. No, kilásků to pár bylo...:))

Motýlí louka

Tak se mi včerejší den pokazil. No, byla jsem na Štěpánce, což je taková rozhledna. Pak jsme si šli sednout na Hvězdu, taková "restaurace". Hráli tam Blaník. Hm, jedna malá náhoda, která pomohla té větší, tedy, že tam hovořili o srazu a dokonce se telefonicky spojili se Smolíkem. Hm. To jsem se stěžovala, že mě náhody opouštějí, ba ne, to je jen mýlka. Nedovedete si představit, jak strašně moc mě to mrzí!! Já jsem všechno zajistila, všechno jsem dohodla, na vše se zeptala, dozvěděla se veškeré informace, chytala i vlakové spoje, ale nakonec to takhle krásně padne. Mrezelo by mě to, i kdybych se o to nijak nestarala, ale teď je to o to horší. Béééééé!!
Večer jsem se aspoň byla s mamkou projet na kole k rybníku a dál do nějaké přilehlé vesničky. Český ráj je opravdu kouzelný. Když se blíží večer, svítí sluníčko, ale už tak víš červeněji, krajina dostane lehce naoranžovělý nádech. K tomu ty krásné kopečky, na kterých se pasou ovečky a kravičky, pole, obilí. Všude je ticho, nikde nic nerámusí. A pak ty chaloupky, domečky zasazené do luk a polí. Je to fakt nádhera. Nikdy jsem Český ráj z tohoto pohledu ještě neviděla. Tady se zastavil čas.
Začala jsem znovu kreslit. Ani nevíte, že jsem přestala, co? Na horách jsem dodělala jeden obrázek a pak už se k dalšímu nedostala. Nešlo mi to. Kreslím portrét, který stejně nedodělám, zkouším ho už poněkolikáté, pořád mi tam nic nesedělo, teď to není o nic lepší. Náčrt by byl, tak snad ho dokreslím, ale budu nejdřív muset něco udělat s pravým okem (z mého pohledu levým), není normální...
Jo, proč motýlí louka? To jsem zapomněla říct, jak jsem byla na té Štěpánce, poletovala tam halda motýlů. Tak jsem zase fotila. V jednu chvíli mi tam bylo i dobře, ale pak jsem zase spadla do reality. Jak já tyhle šoky nenávidím!

Náhoda, nehoda... Naděje

Zas blouzním o nadějích. Tak, dneska jsem měla jet ke Kolínu. Když říkám "měla", tak to logicky asi nevyšlo. A zase za to může osoba, kterou bych nejradši zabila. Včera jsem k tomu neměla zovna nejdál, to vám povím. Všechno zkazí. A všechno jen před. Zbývá tu naděje, že se aspoň podívám do hor, jenže on by nejradši ležel na lehátku. Je to ta největší svině, jakou jsem kdy potkala. Už ho nechci mít nikdy na očích, už nechci, aby tady žil!
Včera v noci jsem dopsala první den v Tatrách. Prakticky se v něm nic nedělo, byla to jenom cesta a nic jiného, ale stejně jsem ji protáhla do čtyř stránek. Nedovedu si představit, jak bude dlouhá třeba sobota.
Moc by mě zajímalo, proč lidé tak touží znát svoji budoucnost. Znát, co se stane zítra, že usnu a už nikdy nevstanu. Vždyť k čemu to je? Všichni se ženou moc dopředu, starají se o budoucnost a mezitím si v pořádku nedokážu vést přítomnost. Ta jim utíká mezi prsty, oni se ocitají v tom, co je tak nadchlo, tedy v budoucnosti, jenže ta už není tak dokonalá, protože se záhy mění v přítomnost. Představte si psa přivázaného ke stromu, jak mu někdo na vzdálenost, kterou on nemůže překročit, nabízí buřta. Pes slintá, skotačí a pokouší se urvat, jenže na buřta nedosáhne. Tak v něčem takovém žijí lidé. Dychtivě se snaží dosáhnout na něco, co je příliš daleko. A nic z toho pak nemají. Uspěchaná doba...
Včera jsme s mamkou po incidentu s otcem jely na kolo. Do úžasného kopce, který jsem dokonce vyšlápla na jeden zátah. Mám ze sebe radost, zase se vracím tam, kde jsem byla před lety, i když nesmím to přehánět, protože břicho se mi zase dost prudce ozvalo. Stejně skončím i přes veškeré snažení jako pošuk.
A pak jsme šly fotit západ. V obilí. Hm, na našem malém kopečku (jiném) nad barákem. Je tam krásně. Jako před rokem. To místo zbožňuji.

Rozjímání nad jitrocelem

Potvrzuje se jedno pravidlo: Sny jsou tu od toho, aby se neplnily.
Dneska odpoledne jsem šla s mamkou ven, do lesa, na louku, ke koním, ke kravám. Prostě si představte takové to spokojené venkovské žití. V lese jsem měla děsnou chuť utéct. Úplně pryč, co nejdál, aby mě nikdo nenašel. Šílený pocit. Chtěla jsem jakoby dokázat, že nejsem normální, že nemůžu takhle žít, že jsem blázen! Pořád mě napadají takovéhle šílenosti, plány, co bych mohla udělat, abych tím ohromila své okolí a to mě konečně začalo brát jako blázna. Asi jsem se fakt zbláznila. Nakonec mi ale z toho pomohl strom, který jsem si objala. Snad mi dodal energii a sílu. Houby jsem já nenašla žádné, mamka měla plnou tašku. Prvně jsem se i snažila, ale nemohla jsem se rozkoukat, takže jsem si radši fotila a plánovala, co udělám se svými stránkami. Mám teď hromady nových fotek, třeba bych si z nich mohla udělat nový design. Ale to bych musela mít svůj počítač, protože tenhle tak stašně mrší barvy, že se to nedá! Myslela jsem, že bude naopak lepší, ale houby, Corel je tu úplně podělanej.
Nakonec jsem zakotvila na louce, sedla si a pozorovala osiku, jak se klepe. Sluníčko příjemně hřálo, já si ve své teď již oblíbené mikině docela lebedila. A pak jsem šla trhat mlíčí a jitrocel. Mlíčí jsem si i ochutnala, byla jsem zvědavá, proč to Smilímu tak chutná. A nebylo to věru špatné!:D Natrhala jsem toho dvě tašky, z jitrocelu udělám sirup, nebo ho usuším na čaj proti kašli. A mlíčí, to ještě nevím, na co použiju, něco jsem ale už dala Smilínkovi, ale Malá Šedá Eminence (tak mu říká mamka) nesežere tašku pampelišek!:D Asi se o tohle začnu zajímat a budu chodit na bylinky.
Nebýt Cissy, Andy, mamky a Š., tak bych tu už nebyla.

Naděje

Jak jsem slíbila, trošku to tu oživím fotkami z Tater. Kdyby jste jich chtěli vidět víc, tak zavítejte na moje stránky: http://www.bila-lilie.wz.cz/.
Naděje se nadobro vytratila. Jak to tak vypadá, tak už všechno zmizelo, všechno se samo od sebe zahrabalo do kytek. Samo od sebe, jak hloupé. Nikam se nejede. Znechutilo se mi to tak, až jsem sama od toho ustoupila. Achjo, takže zůstane jen u mailů, které píšu jenom já. Bez odezvy.
Včera jsem měla večer překrásnou opilou náladu, a to jsem byla úplně střízlivá. Způsobila to Andy, s kterou jsme nakonec rozebíraly lítající sekáčky na maso. Byla jsem nešťastná, ale smála jsem se. Bylo to krásné, kupodivu. Teď se odeberu do svého děsivého nitra:) A začnu zase psát. Jestli dopíšu tu hrůzu, to nevím, mám ji pořád na flashdisku, zatím jsem ji nesmazala, protože je to už tak dlouhé, že bych to nedokázala. Tolik času zase zahodit nechci. Několik hodin mi přijde jako obrovské množství, zatímco pro někoho je celý život jen peříčku, které s sebou vezme vánek a vy se ani nepokoušíte jej chytit. Někdy se to ještě dá udělat, můžete běžet za svým životem, ale leckdy doběhnete na konec skály a pod vámi je několik set metrů hluboká propast. Dole se vlny tříští o ostré útesy a čekají, až po nich začne stékat vaše krev. Včera bych nebyla schopná něco takového napsat, ani pochopit. To je také důvod, proč jsem se v příspěvku od Andy topila. Teď to snad už aspoň trochu pochopím. Doufám. Já vždycky doufám.

Nikdy si nic neplánujte dopředu. Vězte, že jen údalosti, které se k vám přiblíží náhodou, stojí za to. Tamty ostatní buď nestojí ankonec ani za to těšení, nebo jednoduše nevyjdou. Vězte zkušenýmu, já mám tohle zažitý.
Dnes časně ráno, když jsem nahrávala aktuálku na net, jsem začala číst Ivanhoe. Mám ho už doma delší dobu, měla jsem na něj děsnou chuť, ale jak to tak vypadá, číst to nebudu. Možná za to může fakt, že jsem u toho usínala, nebo mě ty zdlouhavé popisy oblečení jednoho člověka přes tři stránky nebavily. Nemám nic proti starému jazyku, naopak, ale tohle se prostě číst nedá, zvlášť, když vám už pak klimbá ve čtyři hodiny ráno hlava a neustále vám spadává ftp. Ale fakt jsem se na to těšila. Škoda, možná tomu někdy přijdu na chuť, v mém nynějším rozpoložení by číst něco takového bylo nanic.
Na Slovensku jsem navštívila jednu nádhernou knihu. Chodíme tam pokaždé, je to takový krásný malý obchůdek s příjemnou majitelkou, která má knihy doopravdy ráda. Předloni jsme se s ní bavili o té vichřici, která se v Tatrách prohnala a zanechala za sebou tu děsnou spoušť. My jsme to viděli, jak to tam vypadalo těsně po ní, bylo to fakt hrozné! Předloni tam prý ještě nic nebylo, nic nerostlo, ale letos se tam nějakou náhodou vyseměnila zvláštní rostlinka. Překrásně kvete, kilometry půdy jsou jí zbarevené do nachova. Když se nebe zatáhne a je mlha, úplně svítí, ale když svítí slunce, ona ustoupí do pozadí a chová se "normálně". Kdoví, kde se tam vzala...

Už mám u sebe zase Smilínka. Včera jsem si pro něj byla u Cissy, předávala mi ho její babička. Blázen, ve dne běhal na kolotoči a v noci na mě tak přihlouple čuměl. Teď spí pod kolotočem... Trouba to je...:))
Já chci pryč. Nebudu tady. Skotsko, už zase mě to chytá. I když teď by to mohlo být klidně i Slovensko, hlavně ne Čechy. Začínám je víc a víc nenávidět. Své rodné město, všechny lidi v něm. Všechny Čecháčky. Skoro všechny, no. Slováci jsou jiní, i když pořád taky lidi. Ale rozhodně jsou mnohem srdečnější a mají lepší vztah k přírodě, oni si ji sami neničí. No, vlastně, i když... Když jsem jeli na Slovensko, projížděli jsme kolem rozestavěné dálnice. To vám bylo odporný! Holt se nějakej chytrej rozhodl, že to všechno zničí. Já bych chtěla žít na úplné samotě, bez televize, bez telefonu, bez počítače (!), bez elektřiny... a hlavně bez lidí. Na jednu stranu si stěžuju, kterak jsem sama a přitom o žádnou společnost nestojím. Já už nevím, co jsem. Včera, jak mi Andy řekla, že mám děsivý vnitřní svět, se začínám sama sebe bát!:D Ale fakt!:D Ale mě se nikdo nebojí, to není fér...

Z deníku vysokotatranského turisty

A jsem zase tady. Nechtělo se mi jet na Slovensko, ale tisíckrát víc se mi pak nechtělo domů. Přemýšlela, co všechno bych vám napsala, konečně to ale asi podstatně zkrátím, některé věci se prostě vás netýkají, nezlobte se:) Jak se znám, tak naťukávat asi budu, ale s tím nic nenadělám, vy to stejně nepochopíte:) Tím nechci podceňovat vaši inteligenci, ale to se pochopit nedá! Takže... jdeme na to...
Cesta byla úmorná. V Žilině, Martinovi a Ružomberoku jsme dlouho stáli, ucpané silnice a kolem nich poskakující policajtíčci. Jeli jsem do stejného hotelu jako předtím, dokonce jsme čirou náhodou dostali i stejný pokoj. Lidi, já vám tak nesnáším luxus, příště jedu do chatky a možná dokonce i pod stan, jen né do hotelu! Fuj! Ze začátku jsem tam nadávala na nafoukané Čecháčky, na babu, kterou jsem měla pořád za zadkem, ať jsem se vrtla kamkoli, na jednoho vejtahu od vedlejšího stolu, na ženskou, co mi pořád čuměla do pusy, když jsem jedla. Pak ale hotel okupovali Američani (no fakt!) a NĚMCI!! Ježíííš, samej Němec, já je pak už česky a slovensky posílala do temných končin, proklínala je! To bylo děsný!!
První den nám pršelo, ale i tak jsme zajeli na krásné Štrbské pleso a obešli si ho. Mám odtamtud docela hezké fotečky, někdy je sem přidám... možná, ale na stránkách budou určitě... Jasně zelená vysoká tráva, tmavě šedá hladina s bílými odlesky, černý pruh lesa a zamračené nebe, vypadá to fakt zajímavě... Pak se ještě na hladinu snesla mlha a lítala po vodě jako blázen, z toho jsou taky zajímavé fotky.
Další den byl takový nijaký, ze začátku pršelo, ale pak přijelo sluníčko... Doslova. Škoda, že zase odjelo dřív než my. K tomuto dni bych ale mohla jen podotknout, že mě v něm zase pronásledovala náhoda. Náhoda, která mě straší poslední dva měsíce. A na Slovensku, no to je fakt vrchol. Je normální, že sotva usednu do restaurace v Tatranské Lomnici, začnou hrát Smolíka? Není.
A pak nastala sobota. Nejkrásnější den dovolené a snad celého mého života. Jenže to se vy nedozvíte, proč... Teda kousek vám stejně napíšu, ten je takový obyčejný.
Byl krásný den, nádherný, okouzlující, slunce se probralo ze spánku, hory se odkryly a lanovka nás vyvezla na Skalnaté pleso a pak ještě výš na Lomnické sedlo. Nikdy v životě jsem nezažila tak silný vítr! Ne, opravdu, to bylo něco šíleného, já jsem se musela držet prokřehlýma a zároveň sluncem spálenýma rukama skály a opírat se o ni, aby mě to neodfouklo, ani jsem nemohla v tom vichru dýchat. Ale bylo to nádherné, vydrápali jsme se až na Veľkú Lomnickú vežu (2215 m. n. m.). Bylo to přenádherné, ten pocit, ta nádhera, výhledy! Ke všemu byly štíty pocukrované sněhem, v červenci nám tam totiž sněžilo. Nádhera!
To byla jedna neúplná část. Ta druhá se týkala večera, noci a brzkého nedělního rána. Nic víc. Snad jen, že jsme s mamkou jednoduše utekly do Lomnice a tam málem přenocovaly, kdyby nás nevolal otec. Ale je toho mnohem víc. Budu o tom psát, už jsem si to dala dohromady a hned zasednu k psaní. Jenže na net to nedám, to ani náhodou. Prakticky to nikdo kromě mě číst nebude. Možná ještě mamka a Cissa. Té jsem ale slíbila, že jí to všechno barvitě povyprávím:) A ostatním to zůstane v utajení, což je překrásná představa.
Další den jsem překonala sama sebe. Po svých jsem zdolala svůj první tatranský vrchol. Ostrvu. (Ne, OstrAvu ne!) Ze zástávky jsem vyšla na Popradské pleso a odtud přes šutry a příšernou cestu strmě na Sedlo pod Ostrvou a nakonec i na tu Ostrvu (1984 m. n. m., tuším). Nahoru mě hnala naděje. Jsem totiž pořád pod nadvládou Zaslané pošty. Naděje. Tohle a pak poslední větu poslední kapitoly (ne epilogu) jsem si zapamatovala z celé knížky nejvíc. Jenže Naděje večer odjela pryč. Zmizela a už se zpátky nevrátila. A s ní právě odjelo i sluníčko.
Následující den byl smutný. Nezůstala ve mně špetka radosti, že jsem překonala sama sebe, já byla jednoduše nešťastná. A jsem pořád. Kdybych neposlouchala jednu písničku pořád dokola, asi bych se ani nedostala k napsaní tohoto příspěvku, na který jsem se těšila. Hrozně se toho změnilo, já jsem se změnila. Vím to. Jenže nevím, co s tím mám udělat. Jsem nešťastná. Je to asi dobře, já si nic jiného nezasloužím. Cítím se jako vrah, jako lump. A ačkoliv v anděly věřím, žádný se mi nezjevil.
Další den se jelo domů. Cesta byla ještě delší, ještě únavnější. Museli jsme objíždět celé Slovensko. Normálně cesta trvá tak sedm hodin, jenže teď se protáhla na neskutečných deset a půl hodiny! Aspoň jsem se podívala do dalších slovenských měst a ověřila si, že aspoň v něčem jsem fakt dobrá. Vyznám se v mapě. Nechci, aby to znělo jako samochvála, ale zjistila jsem, že se mnou nemůžete zabloudit!:)) A taky mi zezelenaly oči. Nikdy jsem je neměla tak zelené. Jejich původní barva je hnědá, jenže teď jsou tříbarevné. Podklad zůstal stejný, tedy hnědý. Ta je nejvíc kolem čočky. Dál je pak zelená a okraje mám tmavě modrý. A taky jsem šíleně ztloustla, což nemůžu pochopit. Člověk by čekal, že na horách, když se fakt hejbe, nemůže přibrat, ale jak tak koukám, tak u mě to neplatí. Ztloustla, ale nevyrostla. Já totiž nechci vyrůst, dokonce se zmenšuju. Původně jsem měla 162 cm a teď mám už dlouho 160 cm a krásně mi to vyhovuje. Ale to s tím vším už nesouvisí.
Takžé, vážení, to by bylo něco málo z toho, co jsme vám chtěla říct, zbytek jsem buď zapomněla, nebo zavrhla. Ale můžete se kdyžtak těšit, že to doplním, já si zas určitě na něco vzpomenu...:))