Prázdniny za dveřmi

Ve škole je nudáááá... To byste nevěřili, jak mě tam to nicnedělání nebaví... Když jsem tam dneska seděla, bylo mi líto, že nemůžu třeba kreslit. Když jsem přišla domů, tak jsem zase nemohla dělat absolutně nic, protože jsem se na nic nemohla soustředit, na nic jsem neměla chuť. Ani ta Zaslaná pošta mě nebavila, to tam zrovna byl Vetinari. Náhodou to je fakt dost dobrá postava:))
Byla jsem ve výtvarce pro svoji drahou absolventskou práci. Původně jsem se teda chtěla hlavně zastavit pro vysvědčení, ale to se nakonec bude rozdávat až ve čtvrtek, což mě přímo šíleně štve! Mezi třetí a pátou hodinou, to jako mám být zase tak dlouho ve městě?? Já chci domůůů... Pak si o prázdninách svého domova moc neužiju... Ani nevím, čeho si teda nakonec užiju nejvíc, jak to tak vypadá, neklapne mi vůbec nic. Pak mi někdo mluvte něco o štěstí. Zjistila jsem, že nikdo kolem mě to štěstí nemá. Tak kdo tady nosí smůlu, no kdopak?? Těééééžká odpověď...
Chci do Prahy! Nenávidím ji, ale děsně do ní chci jet! Achjo, bééééééé!!:'( Já bych toho chtěla...
O víkendu jsem nakreslila docela slušný počet obrázků. Mezi nimi je i jeden nový portrét, jeden větší pokus o ztvárnění postavy uhlem (absolutní propadák) a Monetova Dáma se slunečníkem v mém podání. Musím vám říct, že olej se akrylem nahradit nedá. Ani trochu!! Stejnak se do toho oleje taky pustím, láká mě to... Ale neumím malovat, to je jeden velký problém. A ani kreslit, i když to o něco lépe, když bych si směla troufnout trochu se pochválit. Fuj. Nesnáším to. Ble. Stejně jako nesnáším sebe a své výtvory.
Je to zvláštní, ale dneska mě napadlo tolik zajímavých výroků, že jsem je až všechny zapomněla. Jediné, co mi uvízlo v hlavě, je, že ten "nejlepší" mě napadl v momentě, co jsem odemykala dveře. Prazvláštní...

Zase se k tomu vracím, ale stejnak budou tyhle prázdniny ty nejhorší... A to mě ani nebude vadit ta němčina, na kterou v září jdu. Abych pravdu řekla, francouzština je sice hezká, ale mně by byla k ničemu. Němčinu budu potřebovat mnohem víc. Nelituju toho. Až pojedu do Alp, a to já pojedu;), tak se tam aspoň trochu domluvím... Jako malá jsem se podle mamčiny staré učebnice německy trochu učila. Pamatuju se, že tam byl obrázek dětiček, co se držely v kruhu za ruku a k tomu bylo povídání, že Anna je větší než Tom apod. K toho mi zůstalo v hlavě jenom slovo "kleine"... A to díky Malé noční hudbě (Eine kleine nacht music - nebo jak, to píšu z hlavy).
Mějte se hezky, neřekla jsem vám vše, co jsem chtěla, neukázala vše, co mám, ale tak snad zase příště. Já když si sednu ke psaní článku, tak najednou nevím, co bych napsala, ačkoliv několik hodin předtím mě v kuse provázely myšlenky přeplněné různými tématy, o kterých bych se mohla rozepsat... A jéje, já vám slíbím, že v příštím příspěvku budu psát na nějaké téma... No, to ode mě dlouho nic neuvidíte:D

Zavraždím náhody!

Ale už jich začínám mít teda jako fakt dost!!
Je sobota, krásný toť den... Akorát se tak hodí pro Hasičský bál... Celý den tady je rachot, řvou tady, mlátěj a teď si ještě budou až do rána vyhrávat! Nějaká pošahaná vesnická kapela se "zpěvákem", co nikdy nezazpíval ani Kočka leze dírou, aby při tom nespadl z okna, tady bue hyzdit písničky! Tedáá, ne že by mi to u Chinaski, které nenávidím, vadilo, myslela jsem si, že už ani víc zkazit nejdou, ale pžezpívávat Smolíka do takového hnusného skřehotu, no to je teda dost i na mě! A samozřejmě, vyjdu si ven, abych si poseděla s knížkou na studni domnívaje se, že bude ticho... Sotva usednu, buch, už to zase mlátí! Já se modlím, aby hlavně nehráli Smolíka, hlavně ne jeho, ale néé, hned další písnička je od něj... No to je fakt vrchol! Teď jsem vevnitř, sedím u počítače, chytám svůj žaludek a poslouchám Blaník... Přesněji řečeno Smolíka... Ehm, co myslíte, je tohle už normální?? Ke všemu se tady prohánějí motorky a jezdí tu lahvově zelená škodovka, já se asi půjdu oběsit, to se mi snad jenom zdá!!! Já se prostě nesmím nikam hnout... Jeden naschvál za druhým... Už měsíc, víc jak měsíc! Tohle mě přivede jednou do blázince, ach pomoc, já nechci!!

Btw, těch časů, co mi to tu píše, si nevšímejte, teď je ve skutečnosti 22:10...

Zase zpátky

A jsem zase tady. Zjistila jsem, že nemůžu vydržet bez blogu. Nejdříve jsem si na něj nemohla zvyknout, nic jsem do něj nepsala, ale teď mám dojem, že mi to strááášlivě chybí... Je mi úplně jedno, jestli to čte, hlavní je, že to můžu napsat. No a jelikož jsem svůj starý blog smazala, založila jsem si nový, který s tamtím nemá vlsatně nic společného, nikdo nepozná, že tohle je jeho pokračovatel. A to je dobře... Už mu odzvonilo...
Za tu dobu, co jsem byla bez blogu, se toho stalo věru hodně. Měla jsem tu čest zúčastnit se školního výletu, který byl dosti zvláštní, pro mě spíš naplněný smůlou. Smůla je nakažlivá. A já blbá. A když se tohle dá dohromady, považte, to je potom tóčo...
Taky jsem se setkala s Andy. Nejdříve to vypadalo, že se snad nesejdem, ale nakonec jsme spolu stály v dešti a bouřce pod mým rozbitým deštníkem, kolem nás tekla krvavá voda vymytá z lesa a my kecaly. Když déšť trochu ustal a dalo se přejít, aniž byste si nabraly do bot celý oceán, přestěhovaly jsme se do Úsvitu, kde jsme vevnitř seděly u zadrobečkovaného dřevěného stolu. A zase kecaly. O všem. Byl to velice zvláštní den. Už jenom tím, že jsem odevzdala svou roční práci v ZUŠce, která se mi chvilku předtím stačila rozmočit v dešti. A taky jsem se po nekonečně dlouhé době dostala do knihovny a vrátila knížky, co u mě strašily několik měsíců. Počítala jsem ovšem s tím, že další si nepůjčím, takže budu mít o tašku míň, ale to jsem se teda parádně slpletla, protože pak jsem jich zpátky nesla ještě víc. A poslední, čím byl tento den výjimečný - dokreslila jsem svůj další portrét. V průběhu kreslení jsem na něj byla naštvaná, vůbec se mi nelíbil. Když jsem ho ale dokreslila, tak se mi trošku zalíbil, ale to trvalo pouze několik málo minut, teď se na něj už nemůžu zase ani podívat. To mi ale nebrání v tom, abych hyzdila další a další tvářičky. Teď mám načato dokonce na dvou stavech (co se pouze portrétů týče). Na jednom se smaží chudinka Andy, je už skoro hotová, ale něco mi na tom nesedí, snad jsem trochu víc zdeformovala tvar hlavy, nebo jako já fakt nevím! A na druhém je je náčrt formátu A3 - bacha, uhlem! Vůbec nevím, co s ním mám dále dělat, uhel já neumím moc ovládat, chtěla jsem zkusit barvy, ale to se zase bojím, protože z toho samotného náčrtu mám vcelku radost, nechci si ho zkazit. Takže fakt nevím. Vzhledem k tomu, že to je na barvy špatný papír, budu muset asi zůstat nasuchu... Panebože, tak teď už fakt vůbec nevím!
Za chvíli končí škola. A já opět nebudu mít ani to pitomé vyznamenání, achjo... O jedno! O jedno mi to zase uteklo! Stejně jako v primě... Sekunda byla asi tak nejlepší, to jsem měla v pololetí jenom čtyři dvojky - a to jsem téměř pořád chyběla. Teď jsem taky chyběla, ještě víc a delší dobu v kuse, ale už jsem to nevytáhla. I když jednička ze zeměpisu mě bude hřát u srdíčka ze všeho nejvíc! Já začínám mít tenhle předmět nějak moc ráda!:))
Prázdniny. No jo, co já o nich budu dělat? Na začátku jedu na Slovensko, pak bych se ráda dostala na jeden sraz;), možná u nás bude Cissa (to bych zase nejradši spláchla Vlaečov;)) a určitě pojedu na letošní Skotské hry na Sychrově. Byla jsem minule, musím být i letos! Snad by mě tam mohli pustit zdarma, když ještě pořád nosím ten jejich modrý pásek "Klub přátel Skotska":D Jinak nevím, asi budu zavřená na chajdě, kde se budu smažit a smažit a smažit... Uvidím, jak na mě bude působit sluníčko, loni jsem nemohla vyjít ven. Snad to letos bude lepší;)
Takže, už bych toho mohla nechat... Moc a moc vás zdraví vaše šťastná Lillian. Nevím, je-li to normální, ale já jsem teď fakt vcelku šťastná, ačkoliv to nějak uvnitř nechápu... Ale nebojte se, to přejde. Vždycky se něco najde, co zkazí náladu...